Poprvé (A naposled?)

15. dubna 2017 v 21:11 | R.
Tohle je oficiálně poprvé, co své myšlenky hromadně nechám vytéct ven formou psaní. Už žádné mumlání ve tři ráno při pohledu z okna na noční oblohu plnou hvězd, žádné poletování mezi myšlenkami, zatímco sedím na hodině matematiky s tou nejhorší učitelkou, co si člověk může přát, ani žádné náhlé slzy z pouhé představy toho, co mě tak děsí a bolí. Jdu ven. Poprvé, a možná i naposled. Účelem tohoto výlevu není nic jiného, než tu váhu ze sebe konečně shodit. Svěřit se písmenům na staré klávesnici Genius, která už také nefunguje tak, jako dřív. I když to v polovině všechny přestane bavit, udělá mi radost, jestli si to někdo přečte do konce. Potřebuji už cítit, že ta tíha už konečně není mým tajemstvím.
Teď mám slovo já.
A jelikož jemu nejsem schopná tak dobře říct to, co mi v hlavě dřímá ty dlouhé, nekonečné roky, budu dělat, že mluvím s někým třetím. S někým, kdo mě nezná, kdo neví jak se jmenuji, odkud jsem, ani jaká jsem. V této pozici se momentálně ocitá každý čtenář. Vžijte se do role.
Teď se mě ptáte na otázku, o které bude úplně celý tento článek. Proč ho miluješ, jaký k němu máš vztah, a nebo jednoduše...

"Co pro tebe znamená? "




Když řeknu, že pro mě znamená všechno, nelžu ani nepřeháním. Je to čistá pravda, kterou myslím smrtelně vážně, a vytáčí mě, když toto slovní používají lidé jen tak. To samé jako třeba s větou "Miluji tě, ". Neříkejte to, když to nenese tu pravou a plnou váhu, nebo ona fráze navěky ztratí svůj původní, mocný význam.
Známe se přes sedm let, jelikož jsem se tou dobou s rodiči začala stěhovat na odlehlou vesnici. A oni byli naši sousedi. Naši rodiče si rozuměli už od prvního dne a téměř okamžitě se z nich stali nejlepší přátelé, později to byl dokonce vztah, co by se dal považovat za rodinné pouto. A on byl jako můj starší bratr. Pětiletý rozdíl však pro nás neznamenal žádnou překážku. Ten modrooký, roztomilý klouček byl můj jediný dobrý přítel, můj starší bráška. Trávili jsme spolu celé dny, hráli jsme Harryho Pottera na starých konzolích v jeho modrém pokojíčku, chodili do lesa a s dětským křikem kombinovaným se smíchem jsme utíkali před hustými pavučinami mezi stromy, hráli si na hřišti pod stromy a cítili jsme se prostě skvěle. Byl to můj vzor a nikdy jsem pořádně nechápala, proč o pět let starší kluk tráví většinu svého volného času s o pět let mladší sousedovic holčičkou. Ale bylo to tak.
Samozřejmě, že přišla jeho puberta a později odjezd na kolej. V ten moment jsem se znovu ocitla samotná, bojující sama za sebe. Ale proč bych mu to vyčítala? Já vždy věděla, že to přijde, a já mu to dokonce přála. Vidět svého staršího brášku volného a šťastného, i když to bylo tak dvakrát za rok, opravdu stálo za to. A já se nemohla dočkat dne, kdy se zase po rocích sejdeme, sedneme si, a prožvaníme celou noc o tom, jak se nám dvěma dařilo.
A takový den opravdu nastal. Bylo mi pozdnich dvanáct, mám pocit. Byly to poslední chvíle, kdy jsem byla ještě to neposkvrněné mládě. Šťastné dítě. Povídali jsme si celý večer až do noci o úplně všem, co nás napadlo. A já si znovu uvědomila, jak speciální člověk to vlastně je.
Nikdy jsem na něm nenašla jedinou chybu. Byl nádherný, tak nádherný, jako nikdo jiný. Měl tu nejkrásnější a nejjedinečnější povahu na celém světě, nejdokonalejší úsměv, auru, názory. Vše. Šíleně mě mátl ten pocit, že ať už se snažím jak chci, ta chyba tam nebude. Nikdy nebyla, nemohla tam být. Stále jsem nedokázala pochopit fakt, že se mnou někdo takový mluví. Že mě má někdo takový rád. Proč zrovna mě? Tak obyčejného, nedej-li podprůměrného člověka. Ale nehledala jsem v tom vědu, ani jsem si nestěžovala. Užívala jsem si to. Každý jeho úsměv, každé jeho slovo a každý jeho pohled mě tak neskutečně hřál u srdce, takový pocit jsem už od mala zažívala jen s ním. Jako malá jsem to brala jako pouhý obdiv, ale ty roky poté jsem moc dobře věděla, o co jde. Milovala jsem ho, byla to má první láska, a mě to nijak nežralo. Vědomí, že s ním mohu trávit čas pouhým mluvením, mi stačilo více, než dost.
V ten jeden večer jsme si dali spoustu slibů, které jsme sepsali na jakýsi papírek vytržený z mého poznámkového sešitu s medvídky. Stály tam hezké věci.
"Slib mi, že se někdy podíváš na Death Note, už musíš!", a nebo "Jestli jednou začnu kouřit cigarety, přeraž mě!". Jako kuřák se tomu jemně zasmál. Také jsem mu napsala seznam her, co si prostě musí zahrát, a on mi nějaké pověděl taky. Za tu noc jsem mu stihla i ukázat plakát Pewdiepie s Cryem nad mojí postelí. Oba dva jsme je tou dobou měli moc rádi, veděla jsem, že ho to potěší. A slíbil mi, že až napíšu svoji první knížku a až nakreslím svůj první komix, přečte si to jako první.
V ten večer jsem byla opravdu šťastná a přemítala jsem si o spoustě věcech. Co všechno s ním chci dělat... Třeba se v noci dívat na hvězdy a prokecat celou noc o úplně všem, co jde. Povalit se u mě na sedací pytel a celé dny hrát naše oblíbené hry. Dívat se na legendární videa a společně se smát. Zažívat tyto maličkosti, v životě mi nechybí nic. Při představách tohoto typu zažívám pocit, který jsem nikdy u ničeho jiného nezažila.
Cítím se nekonečně.

Avšak přišel podzim, já byla zase o pár kousků starší, a v tu dobu se vše začalo hroutit. Řekla jsem si, že už chci zkusit, jaké to je s někým randit, jakože tak pravě. Netrvalo dlouho a našla jsem si přítele, se kterým jsem si myslela, že se mám dobře. Ty začátky totiž byly vskutku pěkné a já si myslela, že na svoji tajnou lásku možná časem zapomenu a začnu žít realitou, ne představami. Začnu být konečně pro ostatní ten "normální teen", co už nesedí v rohu svého pokoje, nečmáře hlouposti a nekouká zasněně z okna na nadýchané mráčky. Podle ostatních jsem začala žít, tak, jako oni. Ach. Naivita je asi má nejhorší vlastnost.
Netrvalo ani pár měsíců, a můj tehdy současný přítel mi začal ničit život.
Ubližoval mi, vydíral mě a odtrhl mě od celého okolního světa. Potřebovala jsem vážnou pomoc, ale to jsem si kvůli němu uvědomila o hodně, hodně později. Začaly mé neshody s matkou, přišla jsem o přátele, a mé psychické zdraví do několika měsíců jako by přestalo existovat. A jak jinak se vypořádat s tím tlakem a bolestí bez toho, abych navenek nepůsobila žádné podezření? Začala jsem si ubližovat. Stehna, boky, pak i ruce. Vše možné. A byla to hloupost. Po dlouhé době nastalo léto, kdy jsem zažila zatím jedno z nejhorších období na světě.
Když jsem odjela na konci června s rodinou na dovolenou, napsal mi. Zeptal se mě, jestli jsem v pořádku, a řekl mi, že ty rýhy na mých rukou viděl. A já se v ten okamžik nezmohla na nic jiného, než na tiché hlesnutí: "On si všiml. "
A mnou znovu projela ta nádherná vlna. Ten kluk, který mě svou existencí nikdy nepřestal udivovat, si všiml. Chtěl mi pomoct. Tou dobou jsem ho neviděla moc často. Jednou na jaře, když jsem mu vracela cédéčka s dodatky pro hru The Sims 3, a pak párkrát, když jsme u nich společně i s mými rodiči seděli na terase. A to byla ta chvíle...
Měla jsem naději, že mi pomůže. Já na něj nikdy nezapomněla. Upřímně, myslela jsem na něj pořád, i když jsem už někoho měla. Vždy to pro mě byl ten princ, u kterého jsem doufala, že mě zachrání.
Avšak po měsici si jizev všimla i má máma, které jsem v ten moment zničila život. Chtěla mě vyhodit z domu a poslat bydlet k prarodičům, málem se přede mnou zhroutila, řekla tolik věcí, co mě ponořily. Nadávala mi, opravdu zle. Řvala na mě, že jsem jí zničila život, že mi už nikdy neodpustí a že nejsem nic víc, než odpad. Já ji chápala a ani jsem jí to neměla za zlé. Jediný člověk, kterému jsem vše vyčítala, jsem byla já. Měla jsem jasno, že se brzy zabiju, a tím to všechno ukončím. Byla jsem přesvědčena, že to je to jediné, co mohu udělat. Jenže pak k nám domů někdo přišel, byla to jeho máma.
Udělala pro mě něco, co jsem nezažila možná nikdy. Pevně mě objala a řekla mi, že to bude v pořádku. Že mi pomůžou a že vše bude jako dřív. O den později jsme se všichni sešli u nich doma, já, máma, "teta" a její syn, on. O všem jsme si promluvili a já se jim pokusila svěřit se vším mým trápením, i když jsem úplně vše říct nezvládla, to je pochopitelné. Byl to opravdu krásný horký letní večer, kdy jsem zase jako jindy zažívala ten hluboký, nekonečný pocit. Jenže tentokrát v tom bylo i něco jiného. Vůle žít, pokračovat, a jistota, že ať už se děje cokoliv, nebudu sama a mám tu je všechny. Brečeli jsme jak smutkem, tak smíchy. Vyprávěli jsme si šílené i tragické příběhy, co se nám za naše dlouhé i krátké životy přihodily, a všichni jsme k sobě jakoby přirostli ještě blíž. Rodinné pouto se stokrát více prohloubilo, tak, že by se už nikdy nedalo rozpojit, a také, že se nikdy nerozpojí. Miluji je a od té chvíle žiji pro ně. Pro něj. Dokonce jsem od něj a od jeho mámy dostala dárek k narozeninám, krásný lak na nehty černé barvy a linky na oči, což mi udělalo nehoráznou radost. Ať už jen to, že si na mě vzpomněli, nebo fakt, že věděli, co se mi bude líbit. Jsem ráda, že se všichni takhle známe.
Ke konci léta se soused stěhoval z ubytovny zpět k rodičům domů. Byl čerstvě po maturitě, vyučen na číšníka, a pracoval v nějaké hospodě v tom samém městě, kde měl i školu. Zpět se vracel i kvůli nákladům, i kvůli tomu, že to za to prostě nestálo. Jela jsem pro něj já, můj nevlastní táta a jeho máma, má "teta", jak jí ráda říkám. Byl to skvělý den, nejdříve jsme si dali závod s mým nevlastním tátou, jestli budu nahoře dřív já, když poběžím po schodech, nebo on, když pojede výtahem. Jak jsem si mohla myslet, že do sedmého patra dokážu dohnat výtah? Už ve čtvrtém jsem se plazila jako polochcíplej slimák. Pak jsme mu pomohli snést věci zpět dolů do auta, nasedli jsme, cestou se ještě stavili v masně u kraje cesty a ve finále statečně dorazili na náš milovaný konec světa, domov. Naši rodiče seděli vepředu, my dva vzadu. Nejdříve jsme si povídali, poté ale usnul, tak jsem si nasadila sluchátka s The Neighbourhood a užívala si té letní klidné atmosféry, která mezi námi všemi panovala. Byl roztomilý, když spal. A naše ruce byly tak malý kousek od sebe, že jsme se sotva dotýkali... Možna by si toho nevšiml, kdybych ho letmo pohladila. Ale možná také ano, takže jsem tento nápad okamžitě zamítla. A Jesse Rutherford znějící ze sluchátek jako by mi četl myšlenky; "If I told you that I loved you, tell me, what would you say?"
Správně. Nekonečno.
Jenže problémy doma a s přítelem pokračovaly nadále, občas to bylo lepší, občas horší. Můj psychický stav se však jen a jen zhoršoval, což byl hlavní důvod všech možných problémů v průběhu podzimu. V tu dobu jsem však našla dost lidí, co mě podrželi. No, "dost lidí". Moji nejlepší přítelkyni (Budeme jí třeba říkat Sarah), a dost blízkou kamarádku ze školy. Tyhle dvě mi pomohly si uvědomit, co se děje. Že můj přítel mi ubližuje, vydírá mě, ničí mi život a podvádí mě. Ale tím jsem si byla jistá už delší dobu, dalo by se říct, že už od léta, od té chvíle, co jsem se tak sblížila se sousedy a s máti. Ale až tyhle dvě mi pomohly toho kreténa kopnout do prdele, což se po třetím pokusu povedlo. Myslela jsem si, že rozchodem všechno trápení skončí, ale chyba, zase jsem byla naivní. To peklo teprve započalo. Dalo by se říct, že jsem se stala obětí výhrůžek a stalkingu, což se táhlo ještě půl roku po rozchodu. Říkal mi strašné věci, jednoduše mi naprosto srazil seběvědomí, začala jsem být paranoidní, má psychika byla v tom nejhorším možném stavu a znovu jsem se načapala, jak potichu polemizuji o sebevraždě. Napětí a beznaděj, že jsem byla přesvědčena o tom, že tato muka neznají konce, byla dostatečným důvodem. Na policii jsem kvůli strachu z jeho výhrůžek nemohla, a bála jsem se o tom mluvit i se svými přáteli.

Moje kamarádka Sarah si našla v to období přítele (Říkejme mu Oliver), a úplnou náhodou to byl nejlepší kamarád hocha, tedy už muže odvedle, sousedovic syna, takže jsem Olivera znala už dávno předtím. Ani nevíte, jak zvláštní ale sakra boží náhoda to byla. Ze mě a z Olivera se brzy stali dost blízcí přátelé, takže jsme to táhli ve třech, zamilovaný pár Sarah s Oliverem a já, jejich společná kamarádka. Dost pro mě tihle dva znamenali a byli to jediní lidé, co mě tak docela udržovali při smyslech, takhle jsem na tom byla. A vůbec situaci nezlepšoval fakt, že soused Tadovi říkal, že má pocit, jako bych ho až moc často pozorovala. Ano, zní to hloupě, ale dost mi to v to období ublížilo, ani nevím proč. A tak jsem se jednoduše rozhodla od své tajné lásky držet o to víc dál, aby si nemyslel ještě něco horšího.
Tou dobou jsem se soustředila hlavně na sebe a na své dva přátele. Uběhla další perioda času a Sarah s Oliverem mě jednou navštívili a Oliver se se mnou ze srandy vyfotil, načež to poslal sousedovi. Napadlo mě, že by to pomohlo tomu, abych se se sousedem začala zase bavit, ale to byla přece hloupost, tak jsem to hned zamítla a dále žila svůj život plný šílených myšlenek a nerovnováhy mých pocitů. Oliver si nechal udělat tetování, pro které jsem vytvořila návrh, a to mě velice potěšilo a dodalo trochu té sebejistoty. Měla jsem ty dva moc ráda. Stále mám, den ode dne víc a víc.
Neuběhly ani dva týdny a já sebrala veškerou odvahu a rozhodla se jít pokecat se sousedem, který zrovna vyšel na terasu dát si své pravidelné cígo. Neměla jsem moc na vybranou, buď sedět pod dveřmi a čekat, až přijedou rodiče, jelikož jsem si zapomněla klíče, a nebo si tu dlouhou chvíli alespoň trochu zpříjemnit.
Byla jsem překvapená tou pozitivní energií a přívětivostí, kterou mě po mém příchodu celou obalil, ale to bylo jen tím, že jsem se s ním dlouho neviděla. Dost věcí mě v tu chvíli překvapilo... Zajímala jsem ho. Ptal se na dost věcí, a dokonce řekl, že by jednou chtěl ven, až bude mít volno. Náznak pocitu nekonečna v oblasti mého břicha, plic a mozku se dostavil, zase jsem se pomalu propadala do neznáma. Takže mě měl pořád rád?
Doma to po více než roce vygradovalo na maximum, teda... Alespoň myslím.
Já si byla na sto procent vědoma toho, že nejsem psychicky v pořádku a že se sama do kupy dát nezvládnu, na to bylo už moc pozdě a stalo se až moc věcí. Jenže jak to vysvětlit rodičům, že ano.
A přesně tohle byla ta gradace, která se v jeden určitý večer udála. Do obličeje jsem jim při šílené hádce vpálila, že to s přáním, že chci k psychologovi, myslím smrtelně vážně, a že už dál prostě nemůžu. Cítila jsem se hrozně pod tlakem, často jsem měla panické záchvaty a úzkosti, stresu bylo až až a občas jsem měla pocit, že to nevydržím. I já měla meze. A v to období mi beze srandy začínalo houkat na maják.
Ze začátku to zamítli a řekli, že jsem přecitlivělý spratek, jenže jakmile se máti uklidnila, rozhodla jsem se jí to vysvětlit v klidu, a slíbila, že se budeme obě snažit víc. Psycholog schválen.
A to pro mě znamenalo jeden z největších pokroků, co jsem dokázala. Byla jsem radostí bez sebe, a částečně to bylo jen díky sousedovi, a tak jsem se rozhodla, že mu o tom dám vědět. Svědomí mi prostě furt dokola opakovalo, že bych mu o tom měla říct.
A tak se po několika dnech fakt stalo.
Psali jsme si a domluvili jsme se na odpoledni ve středu, nebyl to problém, jelikož jsme se zase začali bavit a vídat normálně. Ani nevíš, jak moc jsem byla z toho odpoledne nervózní. Celou dobu ve škole se mé tělo třáslo jako ratlík, no kdo by to tak neměl. Chtěla jsem mu dát dopis s poděkováním a oznámením důležitých věcí a dárek, který nebyl zrovna nic moc. Avšak snaha byla, to mi nikdo nevyvrátí.
Ten večer, co jsem s ním seděla na terase, byl lepší, než jsem si představovala, že bude. Řekl spoustu věcí, které mi daly naději. Jistotu, že si mě všiml, že ho zajímám. Že mě má rád. Zářila jsem jako nikdy.
Nabídl mi, že si u něj můžu zahrát Until Dawn, jelikož já sama mám jen Playstation 3, ne 4 jako on. Zmínil, že by mě chtěl vidět to hrát. Chtěl se mnou trávit čas, u něj doma, o jeho volnu, kterého má už i tak málo. Proč se mnou chce ztrácet čas? A to nechci ani zmiňovat, že o mě mluvil, jako by se se mnou plánoval vídat i v budoucnosti. A vytvořit crew ještě společně se Sárou a Tadem. My čtyři bychom byli legendární, říkal.
"A až budu mít auto, konečně spolu budeme moct jezdit všude možně, " zasmál se a věnoval mi ten milý pohled, který byl pro mě jako cukrkandl.
A teprve v tu chvíli jsem si uvědomila, že cítit se cítit nekonečně teprve budu, a že to, co jsem zažila doposud, oproti budoucnu ještě nic není. A já mu milý úsměv celou tu dobu s radostí opětovala a vdechovala kouř z jeho cigaret, které kouřil jednu za druhou.


Kdyby se o tom klukovi napsala báseň, neměla by konce, a nebo by jich byly miliony a žádná by jej nedokázala popsat správně. Dostatečně vyjádřit tu raritu, dokonalost. Nejde to ani v nejmenším. Ať už bych nakreslila stovky růží, tísíce barevných západů slunce a miliony hvězd na průzračné noční obloze, stále by se to nevyrovnalo té kráse, která z něj svítí na dlouhé kilometry daleko. Ten kluk září, září jako zlatý poklad uprostřed toho největšího smetí. Je oproti jiným lidem tak čistý, nádherný, speciální vším možným. Nikoho tak perfektního jsem nepotkala a ani nepotkám. Kdykoliv poslouchám ty nejhezčí písně co znám, myslím jen na něj. Přemýšlím nad tím, co všechno bychom spolu mohli dělat. Třeba jet někam hodně daleko, udělat si nějakej boží výlet, nebo celej den proležet u našich oblíbených filmů a her. Cokoliv. Jen, abych mohla být s ním.
A jestli jednou neskončíme spolu, tak doufám, že si najde někoho, kdo si jej bude vážit minimálně tolik, jako já. Doufám, že pro ni bude znamenat celý svět a že mu dá vše, co bude moct, jelikož ten kluk si to zaslouží.
A jestli jednou bude můj, slibuji samotnému Bohovi, že se o něj budu starat nejlépe, jak jen dokážu, a že ho nikdy nepřestanu milovat.
Je mým snem, mým životem, mojí radostí. Jen díky němu dokážu zářit, nikdo mi tento pocit dát nedokáže. Bez něj bych byla prázdná. A pokud bude v životě šťastný on, budu i já. Ať už to znamená cokoliv. Jen prosím, Pane Bože prosím, ať je šťastný a ať jednou dostane někoho, díky komu bude kvést a svítit čím dál víc a víc... Tak, jako já díky němu.
Je jediný člověk, kterému bych se dokázala dívat do očí i hodiny, koho bych chtěla poslouchat každý den. Jen jemu takhle věřím, a jen za něj bych bez váhání položila život. Sám mi ho zachránil. A já jsem připravena pro něj kdykoliv udělat cokoliv.

Jak vidíte, ani po takto dlouhém výlevu emocí jsem ani z části nedokázala popsat to, jakým pokladem pro mě je a jak moc pro mě znamená.
Přecijen to asi není úplně naposled, co o něm píšu. Ale je to naposled, co se to někomu dostane na oči.
Děkuji za přečtení a za pochopení.

Miluji ho.
Znamená pro mě vše.


 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Kikushka Kikushka | 15. dubna 2017 v 21:33 | Reagovat

Ospravedlňujem sa, že otravujem, priznávam sa, že to tiež nemám rada, ale súťažím v súťaži o lístky a neskutočne by sa mi hodila pomoc s tým, že by sa na toto video dostal like a prípadné zdielanie. https://www.facebook.com/HansZimmerSlovakia/videos/439524543067966/ Vopred pekne ďakujem. A ešte raz sa ospravedlňuje za otravovanie.

2 Siginitou Siginitou | E-mail | Web | 16. dubna 2017 v 9:15 | Reagovat

Jde vidět jaký poklad pro tebe je :)
Ten článek byl neskutečně krásná, skvěle si ho napsala. Dokázala jsem si to všechno představovat jako bych to zažívala i já :)

3 flower-of-gardenia flower-of-gardenia | Web | 16. dubna 2017 v 11:20 | Reagovat

[2]: Děkuju moc, jsem ráda, že se líbilo. ^^ A ještě radši, že si to někdo vážně přečetl. ~

4 Baryn Baryn | Web | 16. dubna 2017 v 16:59 | Reagovat

Jen tak na úvopd, nemyslím si, že máš horší učitelku matiky než já. :D Tuhle ježibabu nic nepřekoná. :D
A když se tedy dostanu k tomu vážnějšímu... Obdivuji, jak moc jsi pro něj dokázala zahořet. Nedokážu si představit, že byste spolu neskončili, jak krásně o něm píšeš. :)

5 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 16. dubna 2017 v 23:12 | Reagovat

Sondy jsou důležité. Ale občas zbytečné.

6 stuprum stuprum | Web | 20. dubna 2017 v 1:52 | Reagovat

Důležité jsou Kuličky do Venuše, takových nakoupila poděska již tucty!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama