Dva amanti v jednom domě

22. dubna 2017 v 10:00 | Flower
Nebo spíš jen kluci. To je jedno.

Bylo to zrovna období pár dní po rozchodu s mým tehdejším přítelem, co mi hodně ubližoval. Dalo by se říct, že poslední měsíc před rozchodem jsem si uvědomila, jak moc mi ničí život a psychiku, a tak jsem ho konečně přestala brát vážně a chovala jsem se, jako bychom spolu už ani nebyli. Přestala jsem ho poslouchat, na tajno jsem chodila ven, o dost věcech jsem mu přestala říkat a celkově u mě prostě skončil. Než jsem sebrala odvahu na to ho pořádně kopnout do hýždí, tak by se dalo říct, že jsem se mu tím svým rebelstvím prostě a jednoduše mstila.
A jedna z těch šíleností, co jsem dělala, byla ta, že jsem se začala bavit s klukem, kterého naprosto nenáviděl, a zvala jsem si ho i k sobě. (Ne, nespala jsem s ním, až tak daleko se to fakt nedostalo. )
A jednou jsme u mě tak byli, tři dny po oficiálním rozchodu, seděli na posteli a povídali si, když v tom slyším mého nevlastního otce, jak mě volá dolů. Poslušně se vyhrabu na nohy a seběhnu schody, míříc si to do předsíně. Avšak tam k mému údivu nestál nevlastní otec, nýbrž můj čerstvý expřítel. A to vám na mou duši povídám, srdce se mi zastavilo minimálně na pět vteřin. Začal se ve mě hýřit hněv a totální zmatení.
"Co tady chceš? " vyštěkla jsem a už se chystala, že ho pošlu tam, odkud se vytáhl na svět. On na mně samozřejmě to napětí poznal, a hned mu došlo, že něco nehraje.
"Ty tady někoho máš? " Šlo vidět, jak v něm ta nasranost šlehala jako plameny.
Po několika vteřinách ticha jsem mu odpověděla: "Jsi debil? Ne. Vypadni, " a už se jej snažila otočit ke dveřím a poslat někam. Poprosil mě o sklenku vody, když už nic, a tak jsem mu chtě nechtě vyhověla. Přecijen jsem slušný člověk. Znovu jsem se ho zeptala, co tu dělá, a modlila se, aby se můj kamarád, co osidloval pokoj nahoře, ani nehnul.
Bývalý přítel namítl, že mě chtěl jen vidět, s čímž jsem ho hned poslala do prdele a nervózně ťukala bříšky prstů o kuchyňskou linku. Prosím. Už. Jdi.
Když už to konečně vypadalo, že se vydá pryč, s radostí jsem ho dovedla ke vchodovým dveřím. Jenže v tu ránu zeshora zaznělo křečovité zavrzání postele, rychlé kroky a skřípání dvířek od skříně. A já si uvědomila, že jsem v prdeli.
Než se bývalý stihl otočit a vyrazit nahoru jako vytočený býk za rudou zástěrou, čapla jsem ho za ramena a doslova cpala z hlavních dveří ven. Když už uběhlo několik desítek vteřin, co jsme tam spolu bojovali, přišlo mi to sakra zvláštní a zařvala jsem na něj, o co mu ještě kurva jde. Na to mi úplně v klidu odpověděl "O moje boty. "
Přestala jsem do něj tlačit a tiše jsem pohledem přejela po zemi, kde metr a půl od nás stály u botníku zaparkované jeho staré tenisky.
V trapném tichu jsem je sebrala, hodila na terasu, zabouchla dveře a doufala, že ho už nikdy neuvidím.

A od té doby má můj nejvlastní otec lehké podezření, že ty chlapce nějak střídám. No povězte, nebylo by to pro vás na první pohled divné? V 16:00 přijde kluk číslo jedna. V 16:30 přijde kluk číslo dva. Od 16:30 do 16:35 se po celém domě rozléhá hysterický řev a hádka. V 16:36 kluk číslo dva poraženě vysmahne sbírat své tenisky na dvorek. A v 16:37 vaše dcerka pláče v náruči kluka číslo jedna s nářeky, jaký kretén ten její bývalej je.
Ale tak hlavní je to vždy brát s nadhledem.
 

Poprvé (A naposled?)

15. dubna 2017 v 21:11 | R.
Tohle je oficiálně poprvé, co své myšlenky hromadně nechám vytéct ven formou psaní. Už žádné mumlání ve tři ráno při pohledu z okna na noční oblohu plnou hvězd, žádné poletování mezi myšlenkami, zatímco sedím na hodině matematiky s tou nejhorší učitelkou, co si člověk může přát, ani žádné náhlé slzy z pouhé představy toho, co mě tak děsí a bolí. Jdu ven. Poprvé, a možná i naposled. Účelem tohoto výlevu není nic jiného, než tu váhu ze sebe konečně shodit. Svěřit se písmenům na staré klávesnici Genius, která už také nefunguje tak, jako dřív. I když to v polovině všechny přestane bavit, udělá mi radost, jestli si to někdo přečte do konce. Potřebuji už cítit, že ta tíha už konečně není mým tajemstvím.
Teď mám slovo já.
A jelikož jemu nejsem schopná tak dobře říct to, co mi v hlavě dřímá ty dlouhé, nekonečné roky, budu dělat, že mluvím s někým třetím. S někým, kdo mě nezná, kdo neví jak se jmenuji, odkud jsem, ani jaká jsem. V této pozici se momentálně ocitá každý čtenář. Vžijte se do role.
Teď se mě ptáte na otázku, o které bude úplně celý tento článek. Proč ho miluješ, jaký k němu máš vztah, a nebo jednoduše...

"Co pro tebe znamená? "


Kam dál

Reklama